Blog: Recenze

Krásní mrtví: Jonas (Eden Maguire) - recenzeze

krásní mrtvíZnáte ty předvídatelné knížky, u kterých vám stačí si přečíst jen několik krátkých kapitol a už víte, jak to celé skončí? Ano? Tak vítejte u jedné z nich.

Krásní mrtví slibují už podle stručného obsahu romantický příběh o velké lásce, kterou přehradila smrt (jak kýčovitě to zní, že?). A on má ten obsah vlastně docela pravdu. Příběh celý skutečně vypráví o lásce. Možná byste ale nečekali to, že ve chvíli, kdy vás první kapitola do příběhu zapojí, už si umírání svoji roli odbylo.

V první kapitole knihy vstupujeme do rozjetého děje. Právě tam se stane věc, kterou by většina autorů zasadila až do prostřední části knihy poté, co by rozpracovali děj na různé souvislosti a několik zamotaných vedlejších zápletek. Tady tomu tak ale není. Otázkou je, zda-li je to dobře.

Nejdříve bych snad měla stručně napsat, o čem kniha vlastně je. Celé myšlenka příběhu je poměrně jednoduchá. Hlavní hrdinkou je Darina, jejíž přítel Phoenix byl zabit v jakési rvačce. Je už ale čtvrtým mrtvým z jejich školy v posledním roce.

Darina nalezne všechny čtyři dle všeho mrtvé spolužáky v opuštěném domě (což je děj hned první kapitoly), stojícím poměrně daleko od města. S nimi tam najde i staršího muže Huntera a několik dalších lidí, kteří si všichni společně říkají Krásní mrtví. Vydá se za nimi kvůli touze vzít si zpět pro sebe Phoenixe. Mrtví ji však mezi sebou nechtějí. Hunter se ji pokouší vystrnadit všemi možnými způsoby, protože by pro ně mohla být nebezpečná. Jelikož se mu to ale nepodaří, dá jí úkol, díky kterému může být mrtvým užitečná.

Aby jim Darina mohla pomoci, musí najít důvod, proč zůstali na zemi a nemohli v klidu zemřít. Pravou příčinu jejich smrti. Na nalezení pravdy ohledně smrti Jonase, prvního ze skupiny mrtvých, má však velice krátký čas. Musí to zjistit do jednoho roku od jeho smrti. Ten čas má ale velice brzy vyprchat. Stihne to? To se můžete nechat překvapit.

Děj není příliš složitý, je to jakási míchanice mezi románem a detektivkou. Oceňuji, že se autorka snažila dát do románu i trochu něčeho jiného, aby to nebyl takový kýč. V akčních částech knihy vidím významné plus, v těch děj rozhodně nepostrádal švih a hltala jsem v těch chvílích stránky s očima téměř přilepenýma k jednotlivým písmenkům.

Ovšem romantické části, to byla kapitola úplně jiná. Vlastně by bylo nejlepší to rozdělit na dva příběhy. Poměrně ucházející a naprosto mizerný. Romány autorka viditelně opravdu psát neumí. Chápu, že se v poslední době dobře prodávají a vidím i jistou podobnost se Stmíváním, pouze v mnohem nižší kvalitě. Kdyby ale napsala něco dobrodružnějšího bez zbytečného nicneříkajícího cukrování, bylo by to mnohem lepší.

Prvním kamenem úrazu pro romantickou část je ohromná neohrabanost v líčení té „ohromné lásky“ mezi Phoenixem a Darinou. Dle popisu mi přijde spíš posedlá a vážně hloupá, jako by hrdinka neuměla nic jiného, než si jen stěžovat a litovat se, a neměla žádné koníčky kromě kluka, se kterým chodila sotva dva měsíce. To i Lanczová má reálnější a smysluplnější knihy. Na takové knižní lásce nevidím nic krásného, spíš jen nudného. O Phoenixovi se tam ani vlastně téměř nic neříká, to jen pouze ve chvílích špatně vylíčené romantiky.

Druhým jsou nedostatečné popisy. Základem každé knihy jsou i popisy, kterými autor vhodí čtenáře do děje a dovolí mu ho skutečně prožívat. Já jsem ale knihu nedokázala prožít vůbec, až na posledních pár stránek. Chybí mi popisy jednotlivých postav (to, že byl Phoenix krásný, mi došlo už z názvu knihy, ale Darina toho o něm moc víc neřekne, což by jako správná zamilovaná měla, když už jsme tedy v románu), stejně tak, jako popisy jednotlivých míst. To pak způsobuje, že se čtenář do děje dost zamotává, protože si místa nejen nepředstaví, ale ani nezapamatuje. Třetí problém (už celkově u celé knihy) je v napodobování knih, které právě letí. Jsou tu vidět všechny typické rysy Stmívání a jemu podobných. Je tu zoufalá a závislá láska, bez které by nikdo nemohl ani dýchat. Je tu několik naprosto zbytečných postav, které se prostě jen mihnou proto, aby tam byly. Bez důvodu. Je tu předvídatelnost děje (myslím, že už vím, jak celá tetralogie skončí, tedy kdo zabil Phoenixe)... a podobné věci. Myslím, že tohle není třeba neustále opakovat, čtenáře pak začne tohle téma celkem unavovat. Všechno je to v jádru stejné.

A ještě mi vadí rychlost celých scén. Materiál z nápadu je sice dost slabý, ale dala by se z něj udělat poměrně dlouhá a možná i propracovaná kniha. Jenže autorka každou důležitou scénu popíše na dvě stránky, které dohromady dávají textem tak polovinu jedné A4, a tím to končí. Jen líbací scény jsou delší, ale obsahově asi tak poloviční, což není žádná výhra. A vhození do středu děje mi mimochodem také vážně vadí.

Co bych řekla pozitivního? Ještě musím jednou pochválit pokus o detektivní zápletku, i když průhlednou. A také je tu jedno významné plus, tedy krásná obálka. Ta mě zaujala ze všeho nejvíc, je vážně dokonalá. Sice si tu knížku už asi nikdy znovu nepřečtu, ale do knihovničky se mi nad Upíří deníky bude hodit vzhledem i velikostí skvěle.

Komu by se tahle kniha mohla líbit? Řekla bych, že dívkám od 10 tak do 15 – 16 let by mohla vyhovovat v případě, že by nebyly zrovna náročné v požadavcích na kvalitu. Pro slabší čtenáře má navíc další plus, je poměrně krátká, takže se dá přečíst za několik málo hodin, a není náročná, takže se skrz ni zvládne prokousat de-facto každý. Jen je otázka, co komu takovéhle dílo dá.

Autorka recenze: Adéla Kapicová

Michaela Burdová: Křišťály moci: Hněv Pána ohně (recenze)

hněv pána ohněDruhý díl tetralogie Křišťály moci od teprve dvaadvacetileté Míši Burdové Hněv Pána ohně ve mně přílišné naděje nevzbuzoval. První díl jsem nečetla a naskakování do rozjetého vlaku může být někdy dost krkolomné, i když se jedná o pouhé metaforické naskakování.

Navíc můj názor na českou fantasy literaturu je takový, že jen málo kousků z ní stojí za přečtení. Přílišný optimismus ve mně nevzbuzoval ani věk autorky, většina světových spisovatelů napsala svá stěžejní díla až v mnohem vyšších letech. Moje už tak dost nízké očekávání kvality této publikace ještě pokleslo v momentu, kdy jsem spatřila obálku knížky s titulním názvem vyvedeným červenými třpytkami. Okamžitě jsem si pomyslela, že to bude brak jak noha.

V tom, že moje předtucha byla správná, mě rychlostí blesku utvrdily úvodní verše. Jakkoli mohly být myšlenky stojící za jejich vznikem poetické, elegantní, veliké a inspirující, na výsledku se to pohříchu výrazně nepodepsalo. Spíše než za verše by se dalo úvodní (místy se rýmující) dílko označit za nepříliš povedenou říkanku. Se stejným problémem se začínající spisovatelka potýká i ve zbytku knížky.

(Nevím, jestli za to může inspirace Tolkienem, nebo nějaké jiné vnitřní nutkání, ale celý příběh je – podle mě zbytečně a trochu násilně – více či méně rovnoměrně prošpikován krátkými rýmovanými pasážemi, jejichž kvantita je naštěstí skoro stejně nízká jako jejich kvalita.) Přestože se mi po úvodní rýmovánce moc nechtělo, začetla jsem se dále. Několik prvních stránek jsem nevěděla, jestli se mám spát nebo plakat. Styl, kterým autorka píše, byl neobratný, některé obraty nepochopitelné a hloupé a popisované prožitky hlavních postav jen těžko uvěřitelné.

Nechápu, jak se to mohlo stát, ale po několika dalších stranách, do jejichž čtení jsem se musela přinutit, jsem se přistihla, že si najednou příběh užívám! Míša Burdová a její Křišťály si zcela nečekaně a neodvratně získaly moje sympatie.

Jako mávnutím kouzelného proutku mi zčistajasna některé nepovedené obraty přestaly vadit, už jsem si nevšímala neustále se opakujícího neboť, dokonce mě přestaly obtěžovat až příliš zřejmé podobnosti se ságami jako jsou příběhy o Harrym Potterovi, trilogie Pán prstenů, Letopisy Narnie a v neposlední řadě i Stmívání. Zkrátka jsem plně propadla kouzlu světa Mianthilie. Hněv Pána ohně se po překonání počáteční averze četl sám, děj měl spád, naprosto přirozeně se prolínaly dějové roviny, popisné pasáže s dialogy i pohled na příběh z hlediska různých postav. I když jsem si knížku přes výše uvedené výhrady (týkající se zejména v tomto podání „poezie“ a některých stylistických nedokonalostí) velice oblíbila – a je mi tedy líto, že vůbec nějaké výhrady uvádět musím – nedá mi to, abych nepřidala ještě jeden malý šťouchanec na závěr. Milostné scény. Nevím, jestli to byl autorčin záměr – a předpokládám, že nebyl – ale já osobně jsem se u nich musela smát. Spíš než jako milostné scény na mě tyto polo-erotické vsuvky působily jako slohová cvičení pubertálních chlapců. Zároveň ale uznávám, že si i takové podání intimních citů může najít (a nachází) mnoho přívrženců a fanoušků.

Míši Burdové bych chtěla poděkovat za nanejvýš příjemné rozptýlení od psaní bakalářky a musím říct, že už se těším na třetí díl, který nakladatelství Fragment slibuje vydat někdy v září tohoto roku. Vám, kteří jste Hněv Pána ohně ještě nečetli a máte rádi fantasy, nemůžu doporučit nic jiného, než abyste si ho honem někde sehnali, a pokud by Vám to náhodou nestačilo, můžete se zajít podívat na Míšin blog, kde jsou volně k dostání její povídky.

Autorka recenze: Jana Fuhrmannová

L. J. Smith: Upíří Deníky – Soumrak (recenze)

upíří deníkyNa scénu přichází šestý a pravděpodobně ještě zdaleka ne poslední díl Upířích deníků. Tahle sága se zdá být nekonečná. Ve chvíli, kdy už se konečně chýlí po několika zamotaných dílech ke konci, se opět objeví další díl s nějakým nečekaným rozuzlením a tucty různých dalších vodítek pro pokračování.

Jeden by řekl, že když už Elena umřela, přeměnila se a vstala z mrtvých (ne přesně v tomto pořadí), konečně od ní bude klid. Hlavní postavička je ovšem jaksi nesmrtelná.

Šestý díl se opět točí kolem hvězdičky Eleny, tentokrát jen v úzkém kruhu přátel, pro veřejnost je totiž už dávno mrtvá. Výjimečně se obejdeme bez Stefana, který se nechal na konci předchozího dílu obloudit tajemnými malachy (lesními nebezpečnými stvořeními) a neúmyslně tak přenechal místo u Eleny svému bratru Damonovi. Ani tomu se ale malachové nevyhnuli, právě naopak. Podařilo se jim ho ovládnout. Elena se má spoléhat na pomoc od Damona a snaží se dostat ke Stefanovi, což je ovšem téměř nemožné. Oporu má ve své skupince věrných přátel a odpůrce nachází v posedlých dívkách z okolí, které se také staly obětmi malachů. Na Elenu čeká několik úkolů. Zachránit sama sebe, pomoci svým přátelům, zbavit se tajemného Šiničiho... a nebo nejdříve najít Stefana?

Pokud se vám to zdá zamotané, můžete si zatleskat, zdání neklame. Děj je podobný těm předchozím, zamotaný do jednoho velkého uzlu, který se už nedá ani rozetnout. Vyznat se v něm dá velkou spoustu práce.

Stejně jako v předchozích dílech zde nechybí ani typická přehuštěnost děje, různých obratů, zvratů a děsivých problémů, což vlastně dohromady zaručuje fakt, že se v průběhu čtení rozhodně nudit nebudete. Možná se několikrát ztratíte a budete se muset vrátit o několik vět zpět, abyste se v tom opět dokázali vyznat, ale to budou jedny z mála momentů, kdy se vám podaří odtrhnout oči od stránek.

Pokud totiž Deníky nějaké jsou, tak rozhodně čtivé. I když mají poměrně nesympatického vedlejšího hrdinu (Stefana) a děj je někdy vážně zmatený a primitivní, nedá se jim upřít jistý styl, spád a schopnost uchvátit čtenáře a zatáhnout ho do děje. Některé zvraty a části právě toho děje jsou sice poněkud zbytečné, ale i tak se dá do knížky ponořit natolik, aby se člověk tak okolo jedné hodiny ranní dokázal leknout stínů kolem postele (a nebo to značí, že jsem extrémní strašpytel?). Může za to i plynulý občasný přechod z románu do jakéhosi odlehčeného polohororu.

Zpočátku mi v tomto dílu chybělo připomenutí děje toho předchozího, který nebyl natolik výrazný, aby se dal kompletně uchovat v paměti po celou dobu čekání na další díl, takže tam občas chyběla nějaká rádoby důležitá návaznost. Rovněž mi chyběl nějaký pokus o lepší a okřídlenější popisy, ale tenhle pocit nedostatku se vytratil tak po prvních třiceti stránkách, po kterých už se dal vnímat jen děj a nějaké nedostatky odlétly stranou.

Celkově tenhle díl nijak příliš nevybočuje z řady Deníků. Možná pouze svou délkou, oproti některým dílům je alespoň o polovinu delší a dějově bohatší, což pravděpodobně nahrazuje nedostatek děje v pátém dílu.

Pokud jste fanoušky Deníků, tak tenhle díl rozhodně nevynechávejte, není proč. Jestli vás Deníky zaujaly, bude se vám líbit i tenhle.

Pokud jste ještě celou řadu číst nezačali (a začít chcete) a trávíte čas čtením téhle recenze, tak mohu pouze poradit, abyste začali číst od prvního dílu, jinak se v tom naprosto ztratíte. A pokud třeba nepatříte mezi náctileté dívky, kterým je tahle kniha s největší pravděpodobností určena (ale rozhodně tím nechci vyloučit, že by se mohla líbit i někomu jinému), a Deníkům zrovna nefandíte, tak vězte, že to opravdu je spíše taková oddychová a ne zrovna stylově nejkvalitnější četba, a pro vás se možná ani nehodí. Veledílo pro kvalitní večery nad knihou je třeba hledat jinde.

Já osobně jsem s knížkou celkem spokojená, zažila jsem si pár chvilek strachu při čtení, opět jsem bohatší o neuvěřitelné upíří story a nejsem ničím ani zrovna překvapená, ale ani zděšená.

Autorka recenze: Adéla Kapicová

Catherine Fisherová: Inkarceron (recenze)

Je Vám -náct a rodiče byste někdy nejradši viděli pod drnem? Dávejte si na svá přání pozor, protože někdy se Vám mohou sny splnit, i když o jejich uskutečnění vlastně až tolik nestojíte… Hlavní hrdina Inkarceronu má přesně opačný problém. Finnovou jedinou rodinou je pokrevní bratr Keiro. Oba jsou součástí Špíny, nejnižší vrstvy Inkarceronu. Ten měl být rájem. Jedinečným, neopakovatelným a kouzelným místem k žití. Něco se ale pokazilo a Inkarceron se stal Vězením. Vězením, ze kterého není úniku ani po smrti. V Inkarceronu se lidé rodí, milují i umírají, ale nikdy z něj nikdo neodchází. Jedinou výjimkou je legendární Sapphique. V Inkarceronu o něm koluje mnoho zkazek, o jeho Úniku si vypráví nejen Špína, ale i Občanstvo.

Mistr Gildas, jeden ze Sapientů – Moudrých – uvězněných v Inkarceronu, pevně věří, že pověsti o Sapphiquovi nelhaly. Jeho jediným přáním je z Inkarceronu uprchnout, stejně jako se to podařilo Sapphiquovi. Majákem naděje je mu právě Finn. Hvězdovid. Finn, pokud se pamatuje, se narodil v jedné z cel Inkarceronu. Jednoho dne ho cela propustila na svobodu. Přestože se Finn nepamatuje na nic jiného než zlovolné červené oko cely, mívá záchvaty, v kterých spatřuje věci, které ostatní neznají. Nejprve pocítí sucho v ústech a pak… Pak vidí Hvězdy.

To Správcova dcera Claudia může hvězdy vidět, kdy se jí zachce. Větší luxus než ve Správcově domě si dopřávají pouze u Dvora. Navíc se blíží den, kdy se Claudia provdá za nástupce trůnu, prince Caspara. Pomyšlení na tento sňatek je ale pro Claudii trýznivé. V dětství byla zasnoubena s Gilesem, nevlastním bratrem Caspara, jenže Giles zemřel po pádu z koně. Alespoň přesně to si všichni mají myslet. Jenže Claudie je pevně odhodlaná sňatku s Casparem zabránit. A v tom jí pomůže křišťálový klíč. Klíč od Inkarceronu.

Claudia zalapala po dechu.
Odpověď slyšela naprosto jasně. Zběsile se kolem rozhlédla po něčem, na co by to mohla nahrát, nic nenašla a zaklela. Pak vyhrkla: „Ne! Ne. Jmenuju se Claudia. Kdo jsi ty?“
„Tiše! Ať se neprobudí.“
„Kdo?“
Chvilku bylo ticho. Potom ten druhý odpověděl: „Moji přátelé.“ Mluvil zadýchaně, podivně vystrašeně.
„Kdo jsi?“, zeptala se znovu. „Kde jsi? Jsi Vězeň? Jsi v Inkarceronu?“

V případě Inkarceronu se nejedná se o typického zástupce žánru fantasy, místy se podobá spíše literatuře sci-fi. Přestože je tento titul určen primárně mládeži a dětem, s chutí si ho určitě přečtou i mnozí dospělí. Zajímavým oživením příběhu jsou vsuvky na začátku každé z kapitol, které přibližují svět, ve kterém se děj odehrává, z jiného úhlu, než jak je nastiňován vlastním vyprávěním. Autorka Catherine Fisherová nevsází na vtipné dialogy ani lyrické popisy, její zbraní je originální podání námětu a schopnost stále stupňovat napětí. Jediné, co bych knize nakonec vytkla, je lepená vazba, která nedovoluje knihu pohodlně otevřít, při čtení ji musíte násilně lámat, nebo svolit se svalovou křečí. Předpokládám ale, že je to pouze nedostatek mojí propagační kopie. Inkarceron vyšel poprvé v Londýně v roce 2007. V Česku se premiérově představí v květnu pod hlavičkou nakladatelství Knižního klubu. To, jestli byl tento titul prohlášen The Times knihou pro mládež roku 2009 oprávněně, budete ale nakonec muset posoudit vy sami.

Autorka recenze: Jana Fuhrmannová

Kronika prokletých zaklínačů – Nádherné bytosti

Nádherné bytostiKdyž otevíráte knihu plni předsudků, nebývá to dobrá startovní pozice. Stejně jako když se snažíte přechytračit „hloupou blondýnu“, která vám vzápětí zamává před nosem diplomem z jaderné fyziky, i v literatuře můžete být příjemně překvapeni knížkou, ze které máte strach jen tak z principu. To platí u knížky Nádherné bytosti dvojnásob. Hlavně je to myslím způsobené poměrně nešťastně zvoleným překladem původního „The Casters chronicles“ jako „Kronika prokletých zaklínačů“. Některé čtenáře může název nalákat představou o díle, které si bere něco z díla Andrzeje Sapokowského, které je nabušené akcí a řinčením mečů. Ty pak čeká poměrně drsné vystřízlivění, protože jestli tahle kniha něčím není, pak je to akční fantasy.

Kniha autorek Garciové a Stohlové se odehrává v maloměstě Gatlinu v Jižní Karolíně. Městečko je to řádně prorostlé patriotismem a tradicemi, ale taky závistí a tuhým konzervatismem. O tom se začne na vlastní kůži přesvědčovat Ethan Wate, když se do Gatlinu přistěhuje nová a cizí Lena, která je, mimo jiné, zaklínačkou, což je taková obdoba kouzelníka, který ale nemůže valně ovlivnit to, jakým stylem bude kouzlit. Je záhadná, tajuplná a krom toho, že by na ni všechna synonyma nestačila, je ještě hrozně, ale hrozně krásná. Ale protože ji všichni začnou pro její cizost nenávidět, zamane si Ethan, že ji bude chránit... Taky vám to připomíná tu nejčervenější z červených knihoven pro náctileté? Na místě je srovnání například se sérií Stmívání, proti které je zde zdánlivě jen jedna změna, a to ta, že si roli „nenormálního“ hlavní aktéři prohodili. Ze začátku si možná budete libovat v docela dlouhém a pečlivém rozjezdu příběhu. Postavy jsou docela věrně vykreslovány, takže si je můžete už po chvíli docela bez problémů představit. Problémem je, že je chování pak až moc předvídatelné. A onen dlouhý rozjezd... Inu, je dlouhý až moc. Ono se to celé rozjíždí a rozjíždí a rozjíždí, až jsou najednou hlavní aktéři v závěrečném souboji a vy se nemůžete rozpomenout, co že se to vlastně dělo těch tři sta stránek předtím. Ano, je tu hezky vymyšlená telepatie, ano, promítání minulosti díky zvláštnímu artefaktu je taky fajn, stejně tak rozličná a podivná Lenina rodina, Konfederací posedlé ženušky a Ethanova čarodějná chůva, ale... Přesto je to stále až příliš dlouhá, i když pečlivě vypracovaná lovestory. Nutno ale podotknout, že z padouchů a záporáků příběhu jde docela respekt. Takové metody, jako v téhle knize, jsem žádného jiného padoucha aplikovat neviděl. Dodávám, že jsou docela lstivé a nečekané.

To máte jako s elektronickou hudbou – někomu se líbí, když je jedna smyčka přehrávána půl hodiny dokola, občas ozvláštněna novým intervalem nebo domorodým nástrojem a zakončená mohutným patetickým akordem. Jinou skupinu čtenářů naopak neustálé čekání „kdy už se něco bude dít“ může ve výsledku docela naštvat. Co říci závěrem? Snad jen to, že lidi se zájmem o tenhle žánr knížka potěší, ostatní neurazí a nejspíši pobaví, ale ne tak, jak by si přáli. Ale aspoň můžeme doufat v akci v dalším dílu.

Autor recenze Jan Kapic dává knize 60% (pokud jste fandové žánru, přidejte 25% navíc)